„Já totiž vůbec nejsem mužem vědy. Nejsem ani pozorovatelem, experimentátorem či myslitelem. Mám temperament conquistadora, dobrodruha – s náležitou zvídavostí, odvahou a vytrvalostí.“ Takto se v jednom dopise charakterizoval Sigmund Freud. Zakladatel psychoanalýzy nechoval velké sympatie ani k filozofii. Přesto bývá mj. za filozofa označován – už proto, že předložil teorii lidského já, s níž se vyrovnávala řada myslitelů, a zároveň nabídl cosi jako nový jazyk moderního světa.

Přinejmenším se zdá, že pojmy jako neuróza, trauma, narcismus jsou pro moderního člověka podstatné. Ale možná žádné z těchto slov nepředčí „nevědomí“, vrstvu našeho já, v níž psychoanalytik hledal odpověď na otázku, proč trpíme. Podle Freudovy nauky nezbývá než jít na nevědomí oklikou: když člověka necháme mluvit, mimoděk na sebe ledacos prozradí. Člověk totiž sám sebe zrazuje; prý z něj zrada proudí všemi póry.

Psychoterapeut se pak spolčuje s klientovým nevědomím proti klientovi samému. Proč to spolčení? Lidé se chtějí léčit, ale často se nechtějí uzdravit. Jejich symptomy jsou strategiemi přežití, mnohdy dokonce celoživotním dílem, které nehodlají jen tak zahodit. Vždyť jim v mnoha ohledech dobře sloužilo. Jenže proniknout k nevědomí znamená překročit hranici společenského taktu i vlastního sebeklamu. Freud proto v jednom dopise varuje, že lékař ani pacient se nesmějí obávat nevkusnosti: „Člověk se musí stát zlým chlapem – bez zločinu není výkon.“

Ale co je na řeči tak pozoruhodné, že někdy dokáže proměnit i fyzické symptomy, a to bez jediného léku? V řeči totiž opakujeme – byť mnohdy nechtěně – svá traumata, selhání i bolesti. Máme zvláštní sklon vracet se právě k tomu, co nás zraňuje. Toto zjištění Freuda šokovalo. Netvrdil snad sám, že člověk je veden principem slasti? Jenže skutečnost často vypadá jinak: pohybujeme se v zapeklitých kruzích opakování. Freud píše o mužích, jejichž každé přátelství končí zradou; o lidech, kteří nejprve křečovitě vzývají autoritu, aby ji pak s triumfem zničili; o milencích, kteří se pokaždé zamilují do téhož typu člověka, jen aby jejich vztah znovu skončil stejně bolestně. Pozoruhodné je na tom hlavně to, že už zde začíná Freud přecházet od klasického modelu „člověk hledá slast“ k ponuřejší představě: člověk je bytost, která opakuje i to, co ji ničí.

Možná nás právě nevědomé opakování nutí, abychom začali opakovat vědomě – a tím se od bolesti alespoň částečně osvobodili. Řeč, vyslovení bolesti, je už sama formou opakování, která může proměnit to, co nás svazuje. Opakování je strukturou naší tragédie i možným východiskem. Ale Sigmund Freud, který celý život bojoval proti iluzím, si nedělal iluze ani o člověku samém. Nevěřil, že by nás nakonec nečekalo selhání, mnohdy bolestivé. Nehraje se o to, zda selžeme; hraje se jen o to, jakou podobu naše selhání získá. A protože jsou některé podoby snesitelnější než jiné, je dobré zavčas si připravit tu nejmilosrdnější.

Kapitoly

I. Ne myslitel – dobrodruh

II. Úhoři, kokain, terapie slovem, pud smrti

III. Naše já – náš zrádce

IV. Metafyzika ztraceného objetí

V. Touha vracet se k tomu, co zraňuje

VI. Opakovat lépe? Vpřed?